rýdzik sivozelený
Lactarius blennius (Fr.) Fr.
|
Pred možnosťou upozorniť ostatných návštevníkov na fotografiu je potrebné prihlásiť sa použitím Vášho prihlasovacieho mena a hesla. |
Nasledujúce fotografie
Diskusia k fotografii
m.gabris pokročilý 30.10.2015 08:44
krásne..myslím že som ich videl a celkom dosť pokope, na zahrade pod starým bukom..
peten atlasár, mykológ 30.10.2015 16:43
děkuji, snažil jsem se, abych vypíchnul to důležité a nakonec jsem se tak nějak trochu více rozepsal, tak snad jsi u toho neusnul 
Váš názor alebo poznámka
Pred zaslaním príspevku do diskusie je potrebné prihlásiť sa použitím Vášho prihlasovacieho mena a hesla.
Informácie o fotografii
Autor fotografie:
Kvalita:
Nejedlá huba
Čas a miesto:
10. 10. 2015, Vysočina
Popis:
Na společné mykoakci s Honzou Herčíkem, Michalem Mikšíkem a Bohoušem Buškem jsme nalezli cca 30 pl. v bukovém fragmentu uprostřed jehličnatého lesa. Klucí, děkuji za pěkně strávený den.
Zde nabízím opět nějaké poznatky pro ty, kteří mají chuť a schopnost číst:
Ryzci bukových lesů
bukové lesy, ať již jsou smíšené nebo čistě bukové, nám mohou nabídnout paletku ryzců, které tam můžeme hledat a třeba i najít. Vždy je dobré si uvědomit, zda se pohybujeme v lese, který je na bazickém nebo acidickém podloží. Jsou druhy, které rostou výhradně na bázi, jiní nejsou tak vybíraví... Nyní si připomeňme takové druhy ryzců, kteří jsou majoritně vázáni právě na buk (Fagus sylvatica), i když v některých případech mohou tvořit mykorhizu i s jinými stromy:
Rod Lactarius, Podrod Piperites zahrnuje několik sekcí. Budeme se dotýkat jen těch, ve kterých se vyskytují druhy mykorhizní s bukem. Sekce Glutinosi zahrnuje tři subsekce: Pallidini, Pyrogalini a Trivialini. Z první jmenované můžeme pod buky nalézt Lactarius pallidus a teoreticky i Lactarius fascinans; z druhé jmenované Lactarius blennius a Lactarius fluens (jímž se budeme dále více a podrobněji věnovat). V subsekci Trivialini se nevyskytuje žádný druh s mykorhizou s bukem. Podrod Russularia též zahrnuje několik sekcí. Z sekce Olentes to je Lactarius rostratus (syn. L. cremor) a též Lactarius camphoratus, který se nevyskytuje apriori pod bukem, ale dokáže s ním navázat poměrně pevnou a dlouhověkou mykorhizu. Sekce Russularia zahrnuje Lactarius subdulcis, ze sekce Tabidi Lactarius rubrocinctus. Podrod Plinthogalus zahrnuje pouze jednu sekci Plinthogali. Z této sekce vytváří dominantní mykorhizu s bukem Lactarius acris, dále Lactarius ruginosus a Lactarius romagnesii. Rod Lactifluus, podrod Piperati, sekce Piperati zahrnuje pouze dva druhy - Lactarius piperatus a L. glaucescens. Oba dva druhy tvoří pevnou mykorhizu s bukem, avšak mohou tvořit mykorhizu i s jinýmy stromy, např. s duby.
S buky mohou tvořit mykorhizu i jiné druhy ryzců, nikoli však (téměř) přísně dominantně, např. Lactarius vellereus, L. volemus, L. bertillonii, Lactarius fuliginosus (především buk, ale i smrk nebo vzácně dub)...
Lactarius blennius a Lactarius fluens - dva "bráchové", kteří jsou si často velmi podobní a často je nelze spolehlivě makroskopicky určit. Existují tzv. plodnice přechodové, kde se jemné nuance v makroskopických znacích stírají a musí přijít na řadu mikroskop. Někdy je obtížné je určit i mikroskopicky. Je docela možné, že s postupem času a dalším zkoumáním dojde k zařazení Lactarius fluens jako var. Lactarius blennius. Zatím jsou to samostatné druhy, proto je třeba je popisovat samostatně.
Zkusme si teď nyní nastínit několik základních makroskopických rozdílů, které můžeme pozorovat u typických plodnic:
Lactarius blennius se vyznačuje více zeleným, šedozeleným, olivově žlutozeleným, někdy i šedoolivovým kloboukem. Okraj klobouku bývá stejné barvy jako povrch klobouku, je bez více či méně výrazné bílé circumlaterální linky. Klobouk mívá soustředně zónované skvrnky, které jsou tmavší než pokožka. Tyto flíčky ubývají lateromediálním směrem až na střed klobouku, který bývá nahnědlý či zelenohnědý. Za vlhka je pokožka kluzká, za sucha matná. Lupeny jsou bledé, někdy můžeme pozorovat i stříbřitě bledou opalescenci, u starších plodnic jsou bledě okrové, někdy připojené ke třeni, jindy lehce sbíhavé. Na dotyk šedohnědě až šedozeleně skvrnité. Třeň bývá válcovitý, bledě šedý s nazelenalými či zelenohnědými fenomeny především ve střední části, apikální část bývá světlejší než střední, bazální bývá také světlejší. Báze třeně může být někdy rozšířená (ale nejedná se o spolehlivý znak). Dužnina je relativně pevná a kompaktní, ve stáří ve třeni trochu vatovitá, bledá s šedobílým popř. šedonazelenalým nádechem. Vůně je slabě vodnatě houbová, někdy slabě kysele houbová. Chuť je palčivá. Mléko je nejprve bílé a poměrně hojné, při zasychání na plodnici, především na lupenech a třeni, se mění v šedozelenou, někdy v šedozelenou s bleděnahnědlými fenomeny; isolované mléko je bílé, u starších plodnic jsem pozoroval bílé s jemně žlutou opalescenscí. Typické plodnice Lactarius blennius jsou menší a méně masitější a o něco méně laktující než Lactarius fluens.
Narozdíl od něj má Lactarius fluens tmavší klobouk s více či méně naznačeným zónováním bez nebo s minimem flíčků a bledý okraj klobouku. Okraj klobouku může být až bílý či šedobledý, někdy jen naznačený ve škále bleděžlutozelené až bleděšedozelené barvy, jindy bývá bledá linka i milimetr silná. Za vlhkého počasí je klobouk méně kluzký (až viskózní) než u Lactarius blennius. Lupeny jsou u typickýc plodnic více bledě krémové, často bez bledé až bílé opalescence, což můžeme sledovat i u mladých plodnic. Mladé pl. Lactarius blennius mají čistě bílé lupeny s výraznou opalescencí, Lactarius fluens je má často i v mládí bledé až bledě krémové bez znatelné opalescence. Na dotyk jdou spíše do šedorezavé barvy. Připojení lupenů bývá těšně připojené, někdy i jakoby jemňoulince podvinuté. Při podélném rozkrojení plodnice můžeme pozorovat ostrý pravý úhel mezi lupeny a třeněm, kdežto u Lactarius blennius spatříme na řezu více či méně patrný oblouk.Třeň má náznaky více šedozelené barvy než u předešlého druhu, v apikální části se dá často pozorovat daleko více patrný bledý proužek (třeň jě někdy sytěji zbarven než u předešlého druhu) a báze třeně bývá spíše zúžená (což opět není spolehlivý samostatný makroznak). Mléko se oxiduje stejně jako u předešlého druhu, co se palčivosti týče, pozoroval jsem u něj pozvolnější nástup. U Lactarius blennius je palčivé ihned (2 - 5 sec.), u Lactarius fluens je to někdy až 15 sec. po zkoušce. Vůně dužniny je nevýrazná, jakoby mírně vodově ovocná, chuť je nejprve nijaká, houbová, později nahořklá.
Co se ekologie týče, oba druhy jsou vázany na buky, Lactarius blennius je velmi hojný, našel jsem jej od 220 m n.m až po podhorský stupeň na všech typech podloží s převahou kyselé a neutrální. Lactarius fluens se vyskytuje více roztroušeně, určitě je vzácnější a roste spíše ve "vyšších" nadmořských výškách. Mé nálezy jsou od 420 m n.m. Stejně tak, jako jeho bratr preferuje kyselejší a neutrální stanoviště, avšak jsem jej nalezl i na lokalitě s alkalickým (vápenatým) podložím. Oba tyto druhy rostou především na podzim od srpna do září (listopadu). Lactarius blennius roste o něco déle(listopad) než Lactarius fluens.. Najbližšia obec: Vysočina. Lokalita: Mikšajzovo. Typ lokality: smíšený les. Substrát: sub Fagus sylvatica. Nadmorská výška: 510 - 530 m s.m.
Identifikácia:
Podľa makroskopických znakov
Identifikoval Pete Nouzovský (Pete N.)
Exsikát existuje
Herbár: HBPN
Ďalšie informácie:
ID: 546122; Zverejnené: 29. 10. 2015
Zaradené:
Atlas húbLactarius et Lactifluus
